Italský poloostrov a jeho ostrovy byly vždy důležitou křižovatkou přepravy zboží a osob díky svému mírnému podnebí a přírodním zdrojům, strategické poloze ve Středozemním moři a tisícům kilometrů pobřeží, které poskytovaly bezpečné přístavy pro lodě. Vzhledem  k geografické konformaci poloostrova byl před římskou érou rozdělen mezi několik malých království, včetně království Etrusků. Ti znali léčivé účinky termálních vod na území dnešního Toskánska a Umbrie.  Řekové se při hledání nových pozemků úrodné půdy usadili v jižní Itálii a na Sicílii. Na ostrově Ischia objevili blahodárné účinky místních pramenů a v každém lázeňském středisku postavili chrámy zasvěcené božstvům. Skutečný zlom ve využívání termálních zdrojů však nastal s nástupem Římanů k moci: římští lékaři jako Galén, Celsus a Plinius klasifikovali termální vody podle jejich vlastností a léčebných účinků. Byly vybudovány četné veřejné termální lázně pro hygienické, rekreační a léčebné účely. Pozůstatky lázní dnes najdeme po celém území italského státu, např. v Terme di Caracalla v Římě; v termálních lázních v oblasti Eugánských vrchů, na ostrově Ischia, v Sirmione Terme a na mnoha dalších místech.

S pádem Římské říše a šířením křesťanství, které podněcovalo lidi k útěku před příležitostmi k hédonismu, došlo k úpadku lázní jako kulturního a společenského fenoménu a lázeňství se ve středověku omezilo pouze na léčebné využití. Existují záznamy o obnově pramenů a rozvoji lázní v Abano, Salsomaggiore a Montecatini. Kromě koupelí a pitných kúr se začaly používat inhalace par z pramenů a aplikace bahna usazeného v blízkosti.

Většího věhlasu dosáhly termální kúry v období renesance, a to především díky rozvoji tisku, který umožnil rychlé šíření hydrologických děl. Začaly se uznávat specifičtější účinky pro různé typy vod a byly zaváděny speciální gynekologické kúry.  V 15. století slavný lékař Ugolino Simoni da Montecatini založil moderní hydrologii. Mezi osobnostmi, které navštěvovaly lázně, vynikal Michelangelo, který se v roce 1549 vydal do Fiuggi léčit ledvinové kameny.

V 18. století se experimentální metoda uplatnila i v hydrologii a značný rozvoj chemie a fyziky umožnil důkladnější studium různých vod. Lázně začaly být považovány za skutečná léčebná střediska.

Od počátku 20. století se lázeňská místa změnila z ozdravoven na střediska dovolené a společenského života a stala se turistickým produktem, uznávaným jako letoviska a lázeňská města schopná přilákat zákazníky ze vzdálených míst. Navštěvovali je příslušníci vyšší společnosti a aristokracie, a proto se moderní termální lázeňství definuje jako elitní termalismus. To mělo značný vliv i na architekturu středisek: luxusní a fascinující secesní styl bylo možné obdivovat v lázních, veřejných budovách, rekreačních zařízeních na vysoké úrovni, parcích a zahradách. V tomto období, které se datuje od roku 1890 do roku 1930, byl termismus "rekreačního" typu, protože lázním byla přisuzována především funkce odpočinku a zábavy, stejně jako obecnější pojetí "být v pohodě". V období fašismu se objevil tzv. sociální termalismus, kdy byly lázně zahrnuty do zdravotní politiky a bylo uznáno léčebné využití termálních vod na celostátní úrovni. To vedlo po druhé světové válce k asistovanému termalismu s rozšířením terapií za nízké náklady na celé obyvatelstvo (procedury byly téměř výhradně hrazeny státním zdravotnictvím). Od osmdesátých let 20. století prošla lázeňská turistika evolucí, od konceptu léčby, a tedy "sociálního" nebo "asistovaného" termalismu, do konceptu lázní, chápaného především jako zdravotní turistika, až po současnou wellness turistiku, chápanou jako skutečný holistický zážitek péče o psycho-fyzický aspekt jedince.

Praxe termalismu je dnes spojena s ekologickou výchovou a zhodnocováním místní a středomořské kultury. Trend směřuje k tomu, co je v literatuře definováno jako celková kvalita života.